Pivovar Zubr

Tradice přerovského pivovarnictví mají staleté trvání. Pro výrobu piva tu byly dobré podmínky. O úrodné Hané, na níž leží také Přerov, se právem říkalo, že je to Bohem požehnaný kraj. Rodilo se zde dobré obilí a dobrý chmel. Byla zde i kvalitní voda studniční a říční, vždyť Bečva patřila až do poloviny našeho století k nejčistším moravským řekám. V okolí města bylo dostatek tvrdého dřeva ke zhotovování sudů, soudků a kádí, k výrobě sladů kouřovým hvozděním i k vaření piva. Když se stal Přerov ve 13. století královským městem, dostalo se mu na základě práva mílového také práva vařit a šenkovat pivo. Tyto výsady přerovským měšťanům opakovaně potvrdili pánové z Pernštejna. Neplatily však pro všechny Přerovany, jen pro ty zámožnější, kteří vlastnili tak zvané várečné domy (těch bylo přes padesát). Někteří z chudších obyvatel si pro svou vlastní potřebu vařili doma v hrncích jakýsi nápoj, který dobové prameny pohrdavě označují za "pečené pivo". Důraz byl kladen na kvalitu sladu, který byl ve středověku vyráběn především ze žita. V listině cechu sladovníků se říká: "... Dobrá piva dělána býti nemohou, leč prve sladové dobří budou...". Sladovny však tehdy byly velmi primitivní: humno a místnost s komínem, vlastnictví či spoluvlastnictví takové minisladovny bylo podmínkou k přijetí do cechu sladovnického, jehož cechmistři pravidelně slady ve všech sladovnách kontrolovali. Ze špatných sladů se nesmělo ve městě vařit pivo, mohly však být prodány vesničanům.

První písemné údaje o přerovském pivovaru pocházejí z konce 15. století. Měl velký měděný kotel, pod nímž se topilo dřívím a několik rozměrných kádí stažených železnými obručemi. Potřebná voda byla dodávána pomocí vodního kola z Bečvy. Pivovar sloužil vrchnosti i měšťanům až do roku 1692, kdy se stal majetkem města. Jeho produkce byla začátkem 17. století něco přes tisíc hektolitrů piva, v polovině 18. století téměř dva tisíce hektolitrů a v polovině 19. století půldruhého tisíce hektolitrů piva ročně. Tehdy zde pracoval sládek a sedm dělníků, kteří vařili až pět várek za měsíc. Přerovské právovárečné měšťanstvo do svého pivovaru neprozíravě minimálně investovalo, takže ztrácel schopnost konkurovat technicky a technologicky pokročilejším podnikům. Navíc tito právováreční měšťané (bylo jich tehdy 69) konzervativně lpěli na svých ze středověku pocházejících privilegiích a odmítali přijmout mezi sebe další zájemce.

Na rodící se akciovou společnost pro výstavbu akciového pivovaru v Přerově pohlíželi s despektem a odmítli jí svůj pivovar odprodat. Rostoucí těžkosti je však donutily napřed jej dát do pronájmu a v roce 1888 prodat zkušenému sládkovi a podnikateli Josefu Šilhavému. On a jeho dědicové vzdorovali konkurenci přerovského akciového pivovaru až do roku 1939, kdy byla jejich firma likvidována. Není bez zajímavosti, kromě tohoto bývalého přerovského měšťanského pivovaru působilo v druhé polovině 19. století v bezprostřední blízkosti Přerova ještě sedm dalších vesměs malých pivovarů. Na území nynějšího přerovského okresu bylo tehdy celkem 31 pivovarů, spíše pivovárků. Ani jeden z nich nepřežil nelítostnou konkurenci ze strany v roce 1872 založeného "Prvního moravského akciového pivovaru se sladovnou v Přerově", jehož předností byla stála modernizace a v důsledku ní stále rostoucí produkce kvalitního a široce žádaného akciového piva. Nebylo náhodné , že tento podnik během čtvrtstoletí vyrostl z velmi skromných začátků ve třetí největší pivovar na Moravě. Je skutečností, že dokázal úspěšně navázat na všechno pozitivní ze staletých tradic přerovského pivovarnictví.